Pro každého sportovce je domácí šampionát svátkem a nejinak tomu bylo i u nás. To, že se Mistrovství Evropy konalo opět po devíti letech v České republice nám udělalo velkou radost a skutečně děkujeme české baseballové diplomacii. To, že sledovanost na stadionech, u televizních obrazovek, a dokonce i u rozhlasových přijímačů byla exponenciálně vyšší než v roce 2014 je výsledkem jak sportovních úspěchů českých reprezentací, tak naprosto profesionální práce organizátorů a PR pracovníků. Všichni v týmu jsme se cítili být součástí positivního obrazu celého českého baseballu.
To, že dosavadních 12 pokusů o medaili na vrcholném evropském klání nevyšlo, nás samozřejmě předurčovalo k tomu, abychom se o to pokusili i my. Když jsem přebíral mužskou reprezentaci jedno z mých přání bylo, abychom měli alespoň dvě možnosti se o to pokusit. Každý tým se nějak tvoří a po ME před 2 lety skončila nebo se do výběru nedostala více jak polovina hráčů. Úspěch na WBCq v Regensburgu a 9 zápasů navíc letos na jaře, včetně čtyř zápasů v Tokiu, sice týmový rozvoj urychlil, ale zase se podílel na zraněních a nedoléčení potíží z dlouhé letošní sezóny. Baseball je o nadhazovačích a Česká republika je přeci jenom menší země, jak baseballově, tak populačně. Před dvěma lety zářili na ME dlouholeté stálice Marek Minařík a Jan Novák, loni na kvalifikaci Martin Schneider a komety Dan Padyšák a Michal Kovala. Z těchto pěti nadhazovačů byli nyní v září tři nedoléčení a dva nepustili z amerických universit. Aby to nevyznělo, že nedoléčení nadhazovači nemohli nadhazovat. Mohli, ale nemohli absolvovat celou přípravu a jejich regenerace po jednom nadhazování byla tak dlouhá, že téměř vylučovala na týdenním turnaji jejich druhé nasazení. Přesto nakonec výkony Ondry Satorii, Tomáše Ondry, Jana Tomka, Jaka Rabinowitze, Lukáše Hloucha a Filipa Čapky na čtyři výhry v turnaji stačily.
Ale zkusím vše popsat popořádku. Nejdřív ohromné poděkování všem, kteří nám pomohli s přípravou. Všem, kteří se podíleli na tom, že za rok a půl jsme odehráli 52 utkání, z toho jsme 34krát vyhráli, 5x remizovali a 14x prohráli. Zvlášť baseballově skvělý byl letošní rok, kdy jsme sehráli šest zápasů s absolutní světovou špičkou, tedy s týmy z TOP 10 světového rankingu. To je absolutní unikát v naší baseballové historii a hodně si toho vážíme. A vděčni jsme také byli za přípravu před šampionátem, soustředění v Ostravě, 3 zápasy s Holandskem v Rotterdamu v rámci turnaje Rotterdam Baseball Week, dva zápasy s Italy v Brně. To vše maximálně splnilo naše představy o kvalitní přípravě, a dokonce nám dvě výhry s evropskými velikány přineslo 12 bodů do světového žebříčku. S přípravou jako celkem jsme byli maximálně spokojeni, nikdy v minulosti jsme s týmem neměli možnost takhle kvalitní přípravu absolvovat.
Do turnaje jsme šli s tím, že zdravé nadhazovače zkusíme v turnaji otočit dvakrát. A že prvním klíčovým krokem je postup ze skupiny. Začali jsme s Tomášem Ondrou proti Rakousku a jeho představení (56 nadhozů na 6 směn), spolu s Lukášem Hlouchem a Filipem Čapkou nám dalo první výhru. Pálkaři podali týmový výkon, pole hrálo velmi dobře, diváky potěšily homeruny Matěje Menšíka a Martina Červenky. V druhém zápase nás čekali nevyzpytatelní Řekové, proti kterým podal nadpozemský výkon Ondra Satoria, který odházel prvních šest směn dokonce na 45 nadhozů a spolu s Janem Tomkem dovedli zápas do vítězného konce. Obrana opět spolehlivá a odpaly za oplocení se blýskli zase leváci na pálce, Eric Sogard a Willie Escala. Ve třetím zápase ve skupině jsme věřili, že se Marku Minaříkovi podaří zopakovat výkony podobné jako v play-off české Extraligy, kdy pomohl Tempu do historického finále. Věřili jsme, že by mohl Španěly tři směny udržet dál od domácí mety. To se nakonec podařilo jen v první směně, která byla bez bodu. Jak tenká je hranice mezi úspěchem a neúspěchem v našem sportu, kdy může jeden odpal na plný stav změnit ráz celého utkání jsme poznali ve směně druhé. Filip Čapka, Jan Novák, Jake Rabinowitz a Dan Mráz se snažili španělský útok zastavit, ale dva homeruny jim i tak padly. Nejlepší španělští nadhazovači, kteří se do hry na turnaji vrátili ve finále s Velkou Británií a podíleli se na její porážce 11:2, nás k ničemu nepustili a nastavili nám nemilosrdné zrcadlo. Bude se nám muset hodně věcí sejít, abychom se i v budoucnu přes tyto španělsko-kubánské posily dokázali prosadit.
Den D nás čekal dva dny po porážce se Španělskem a nebylo jednoduché se po takovém debaklu dostat zpět do zápasové pohody. Den volna nám pomohl, na zápas s Velkou Británií jsme byli připraveni. Věřili jsme Martinu Schneiderovi, Jeffu Bartovi, Jaku Rabinowitzovi a v případě vyrovnaného utkání i Janu Tomkovi. Na páteční zápas byl připraven Ondra Satoria a zmíněný Honza Tomek. Jak jsem psal již zezačátku, měli jsme s některými nadhazovači možnost jen jednoho výstřelu, nemuseli by stihnout zregenerovat pro druhý kvalitní start v turnaji. Týkalo se to jak Martina, tak Jeffa, ale oba jsme považovali za nadhazovače, kteří by mohli Brity dostat pod pět obdržených bodů v zápase. To se sice téměř potvrdilo, ale v tomto zápase si naše obrana vybrala slabší den. Ta obrana, která nám svými pěti dvojauty v prvních zápasech pomohla opakovaně se dostat ze směny. Obrana, která za celý turnaj udělala sedm chyb v šesti zápasech, se jich v tomto jednom dopustila čtyřikrát. Ale i toto je sport. Stejně jako, že nevydrží forma všem pálkařům stejně celý rok a někdy ani ne celý měsíc. Stejně jako nadhazovači mají svá kolísavá období. Jako trenér se snažíte vše vyladit na ten jeden týden, na ten jeden zápas. Nadhoz, útok, obranu a stejně se rozhoduje na hřišti v ten jeden moment, v tom jednom okamžiku.
Martin odházel dvě směny bez bodu, Eric stáhl dva body svým druhým homerunem v turnaji, ale vedení 2:0 nám dlouho nevydrželo a po dohrávce třetí směny jsme prohrávali 2:3. Britského nadhazovače, který do roku 2018 házel v MLB za Twins jsme dostávali pod tlak, téměř celý zápas jsme vedli na hity, ale Britové třikrát dokázali utéci ze směny pro nás smolně dvojautem. A když k tomu přišla i pátá směna, kdy dvě chyby v obraně nastartovaly britský útok, který nedokázal zastavit ani střídající Jeff Barto, prohrávali jsme 8:2. Přestože Martinův byl jen jeden obdržený bod, byla to hořká pilulka. Jeff britský útok na další dvě směny zastavil, ale v osmé dohrávce při svých 35 nadhozech obdržel ještě 2 homeruny. Ten druhý na dva auty mě hodně mrzí. Chtěli jsme ještě minimálně pro diváky jít na pálku a pokusit se o zázrak. Plánované nadhazovače jsme už za tohoto stavu schovali na páteční zápas, ale třeba Danovi Mrázovi jsme šanci se ukázat dát mohli. Samozřejmě nikde není jistota, že by to skončilo bez bodu, ale takový je život trenérů. Snažíte se o maximální prospěch týmu, ale nikdy nemáte jistotu, že to vyjde tak jak si to naplánujete.
Kromě naší obrany byl ale také důležitý důvod proč jsme nepřidali další body v útoku. Obrana Britů v tomto zápase hrála skutečně velmi dobře, zvláště zákroky v zadním poli patřily k nadprůměrným na turnaji. A výkon dohazujícího nadhazovače snesl nevyšší nároky.
Rychlost ke 150 km/hod a velmi dobrá přesnost. Určitě šlo tento zápas vyhrát, ale my bychom museli podat výkon na či za hranicí našich schopností. A to se nám oproti zápasu proti Španělům v Regensburgu nepodařilo. Ten den byli Britové nad naše síly.
V zápase proti Francii podal opět fantastický výkon na kopci čerstvý otec Ondřej Satoria a v útoku nás zklidnil homerun Arnošta Dubového. A poté co svou show se dvěma homeruny předvedl Martin Červenka skončilo utkání předčasně.
V posledním zápase na nás čekal obhájce stříbra z roku 2021 a hlavně účastník OH v Tokiu, Izrael. Tomáš Ondra a ušetření Jan Tomek a Jake Rabinowitz podali skvělý výkon a obdrželi pouze jeden bod. V útoku málo vídané tři trojmetové odpaly Marka Chlupa, Vojty Menšíka a Arnošta Dubového, celkově velmi dobrý týmový výkon znamenal výhru 5:1 a konečné páté místo na turnaji.
Mohlo by se zdát, že v českém baseballu se nic za posledních 20 let nestalo. Když jsem se jako hráč v roce 2001 vracel podruhé s pátým místem z ME v Německu, bylo to výsledkově stejné. Ale celkově se změnilo velké množství věcí. Tehdy náš výsledek nikoho nezajímal. Maximálně tak 100 nadšenců. Dnes naše výsledky zajímají desetitisíce lidí, sledovanost ME ve všech médiích přesáhla milion lidí, na stadionech baseball vidělo téměř 25 tisíc lidí. Exponenciální nárůst sledovanosti ve srovnání s ME před devíti lety je neuvěřitelný. Všem lidem, kteří se o to přičinili a nehledali důvody proč něco nejde, jsme už poděkovali, ale myslím, že jim můžeme i zatleskat.
Jsou to stejní nebo podobní lidé, kteří stejně s námi věřili, že hráči, kteří se prosadí v české Extralize se mohou prosadit i na evropské a světové scéně. Ondřej Satoria, Tomáš Ondra, Lukáš Ercoli a další. Jsou to stejní lidé, kteří věřili, že můžeme důstojně hrát na WBC nebo na Premier 12. Ono totiž není nic jednoduššího než prohlásit, že tam český tým nemá co dělat nebo, že nemá žádnou šanci tam uspět.
Ale já si to nemyslím. Ano, jsme malá země a na úspěch na takovýchto turnajích potřebujeme všechny naše nejlepší hráče. Nepostavíme 10 výběrů jako Kanada v hokeji nebo Japonsko v baseballu. Ale uspět můžeme. Už jen to, že do poslední chvíle jsme ve hře o Premier 12 a budou-li se počítat pouze body za poslední čtyři roky, tak máme reálnou šanci. Už jen na to jsem za český baseball hrdý. Za čtyři roky jsme získali 1900 bodů, z toho muži přes 900 bodů (v letošním, posledním finišujícím, roce téměř 700 bodů). Samozřejmě jsme vděčni juniorům, kteří získali za čtyřleté období 301 bodů, kadetům a žákům, kteří se 300 bodům blížili (266 a 269 bodů), ale zároveň jsme rádi, že většinu výsledků jsme si pro tento světový turnaj uhráli sami. Ale také jsme mohli ještě více bodů získat, měli jsme to ve svých rukou. Nejen 36 bodů teď v září, které nás dělilo od bronzové medaile, kterou získali Holanďani, ale hlavně těch 400 bodů, které jsme měli možnost získat v zápase s Austrálií na WBC v Tokiu, kdybychom dokázali dohrát 7 posledních autů bez bodu. Ale musíme si opakovat, je to jen sport a v něm není nikdy nic jistého. Kromě výsledků, dle mého, je také důležité, aby náš sport někoho zajímal, aby ho chtělo hrát více mladých hráčů, aby do baseballu přiteklo více peněz a naši mladí talentovaní hráči měli v budoucnu férovější podmínky ve srovnání se svými vrstevníky z vyspělých baseballových zemí.
A mojí osobní motivací je i touha rozdávat radost věrným fanouškům a lidem, kteří baseballu zasvětili celý život a uspěli. Během celého Mistrovství Evropy jsem viděl tolik usměvavých tváří členů Síně slávy jak za posledních 10 let nikdy. Možná to byl jen můj dojem, ale i tak jsem z toho měl radost. Dlužíme jim hodně. Bez nich by tady nestály areály, nehrálo se tolik soutěží, nebyl by baseball tak populární a neměl světlou budoucnost.
V tu věřím spolu s celým národním týmem. Za dvanáct měsíců jsme odehráli čtyři těžké turnaje, z toho tři měly světové parametry. Zkušenosti z nich bychom rádi během nejbližších tří let prodali. Buď na ME 2025 v Izraeli nebo na WBC 2026.
Cesta ještě bude dlouhá a těžká, čekají nás skvěle obsazené turnaje na PBT 2024 a 2025, předběžná pozvánka na Japan Tour na podzim 2024, Italy Series 2024, Spring training na Floridě 2025 a možná obhajoba stříbra na Rotterdam Baseball Week 2025. A samozřejmě nestane-li se nic výjimečného dva klíčové vrcholy za dva roky. ME v říjnu 2025 v Izraeli a WBC na jaře 2026.
To, že vůbec baseballové velmoci jako je Japonsko, Holandsko a Itálie uvažují o zápasech s námi je ohromnou vizitkou naší hry a každý jeden hráč mužského národního týmu se o ni přičinil. Máme jako český baseball být na co hrdi, nesklouzněme k žabomyším válkám, které probíhají v mnoha nejen evropských zemí. Přál bych si, abychom zůstali jednotní tak jako po celé domácí ME. Nemůžeme jít cestou jiných zemí se soupiskami z Kuby, Venezuely, USA či Karibiku, musíme stavět převážně na našich odchovancích. Jen semknutý sport se může ve světě prosadit, jen semknutý sport se může prosadit u nás napříč ostatními sporty.
Na závěr bych chtěl skutečně poděkovat všem funkcionářům naší asociace za podmínky, které jsme v přípravě měli a za možnost hrát na domácím šampionátu. Všem organizátorům za skvěle připravený turnaj. Všem věrným fanouškům, kteří nám dodávali energii, jejich hnacím motorům z Ultras Fan clubu Baseball Czech. Všem novinářům a médiím, kteří zprostředkovali naši krásnou hru široké veřejnosti. Všem trenérům a externím odborníkům, kteří nám pomáhali. A všem hráčům, kteří se za posledních více jak 20 měsíců zapojili do činností v národním týmu. Vím, kolik všichni obětovali času, úsilí a energie, aby byl český baseball tam kde je a získal si světový respekt.
Děkuji a odpočiňte si. Ještě náročnější bude si tento respekt v následujících letech udržet.
